Neřešte věci za děti, dopřejte jim i selhání

Rodič-kamarád, rodič-vzor, ​​rodič-autorita, kde jsou hranice mezi jednotlivými rolemi? Jak najít přiměřený průnik, aby dítě vyrůstalo v harmonii, cítilo se přijato, milováno a zároveň nebylo zhýčkané a rozmazlené? Mluvíme s rodičovskou koučkou Kateřinou Winterovou z mamedeti.sk.

Říká se, že pravá rodičovská láska je ta bez podmínek – přijmout a milovat dítě takové, jaké je, se všemi klady a zápory. Není to v rozporu s tím, že rodič má dítě i vést, posouvat vpřed?
My lidé si často zaměňujeme některé věci a emoce. Co tedy znamená „milovat bezpodmínečně“? Kdybychom si to rozměnili na drobné, zjistíme, že je to milovat někoho, aniž bychom „odstranili“ nějaký jeho nedostatek. My rodiče milujeme své děti is jejich chybami, is jejich vymýšlením a se vším, co nás zlobí. A je to tak správně.

Je ale mylné si myslet, že mi na dítěti nic nemusí překážet. A že k tomu, abych ho opravdu pravdivě milovala, musím ho vidět bezvadné. Ne, dítě je reálná bytost jako my, má své silné i slabé stránky. To, že je akceptuji, případně že se je snažím okresat, vysvětlit, přijmout, pracovat s nimi spolu s dítětem – to je bezpodmínečná láska.

Play0%Volume
Jedno tedy nevylučuje druhé.
Přijímám dítě celé, jaké je a myslím, že to dělá každý rodič (nebo se o to pokouší). Zároveň to však nevylučuje to, že nám nějaká dětská vlastnost překáží či nás irituje. To z nás ještě nedělá rodiče, kteří jen „částečně“ milují své děti. Bezpodmínečně milovat znamená v lásce vychovávat a posouvat dítě vpřed.

Podle výchovné poradkyně Naomi Aldort, autorky známé knihy Vychováváme děti a rosteme s nimi, by se dítě mělo cítit doma svobodně, přijato, ať je jakékoli. Rodič mu má vytvářet zázemí, podpořit jej v jeho cestě. Na to, aby se posouvalo vpřed, má dítě učitele a trenéry, tvrdí. Souhlasíte?
Když se na to podívám z pohledu nejen rodičovské poradkyně, ale také z pohledu matky, vnímám, že ideálem je poskytnout nejen bezpečné prostředí pro dítě, ale právě i ty zdravé nároky. Nebát se od dítěte vyžadovat. Samozřejmě, že trenéři a učitelé mají úplně jiné místo v životě dítěte. Jsou autoritou, vyžadují, chválí, motivují a posilují nadání dítěte. To je nesmírně důležité, aby každé dítě mělo alespoň jednu oblast, ve které vyniká a je v ní opravdu dobré.
Na druhou stranu si však myslím, že tohle by měl dělat i rodič. Podporovat, motivovat, rozvíjet a vyžadovat rozvoj silných stránek a nadání dítěte. Rozdíl je v tom, že každý, i rodič, i trenér to bude dělat úplně jiným stylem a způsobem.

Jakým?
Já jako rodič mám jiný přístup k dítěti, jinou komunikaci a úplně jiný vztah. I my rodiče tak neseme zodpovědnost za rozvoj dětí, jiný je jen způsob, jakým to děláme. Nabízím dítěti nejen lásku, domov, vztahy, ale záleží mi na tom, aby bylo dítě v životě šťastné, aby se rozvíjelo a našlo to, co ho těší, v čem je dobré. Toto není jen úkolem trenérů či učitelů, aby dítě postupovalo. Jsou to spojeny dynamiky prostředí (školy, kroužku a domova), které mají spolupracovat pro dobro dítěte.

Jak by se měl tedy zachovat rodič například v konkrétní situaci: Dítě chce zazpívat píseň, ale zazpívá ji falešně. Pochválit, říct otevřeně, že je to špatné, nebo něco mezi tím?
Toto je otázka, na kterou se těžko hledá odpověď. A není jednoznačná, závisí na dalších okolnostech: Jaká je povaha dítěte? Jaká je povaha rodiče? Jaký styl výchovy je v domácnosti? O jaké dítě se jedná? Je to dítě, které se rádo předvádí a má silnou sebedůvěru nebo je to dítě, kterému vyhovuje utaženost, necítí potřebu „předvádět se“? To je důležité vědět.

Father holding his daughter and taking a walk in the city

Proč?
Představte si, že dítěti v prvním případě řeknete, že tu písničku zazpívalo s chybami. Jaká bude jeho reakce? Nejpravděpodobněji mu krátkodobě pokazíte náladu, ale jeho život půjde dál a za pár minut bude zpívat vesele dál.

Pokud však hodnotící větu vyslovíte dítěti, které nemá tak silnou sebedůvěru a není si jisté tím, co dokáže, můžete ho takovými slovy ranit. Přestože to tak nemyslíte, možná jste ho chtěli jen potáhnout dál, aby se snažilo, pro něj to může být stopka. Konečně se odhodlalo něco zazpívat a dostane takovou odezvu. Proto je třeba vnímat povahu dítěte a atmosféru, styl jakým mu to řeknete a proč mu to říkáte.

Já sama mám doma dítě, které když se začalo učit hrát na klavíru, „museli“ jsme doma každé jedno ťuknutí sledovat a těšit se z toho. Dcera měla neskutečnou radost, že „hraje“ a nevadilo jí, že se mýlí. Naopak druhá dcera dosud nemá ráda, posloucháme-li, jak hraje. Její vyhovuje, že si sama hraje, a že nikdo neslyší nejen její „chyby“, ale ani její krásně zahrané písničky. V jejím případě pokud bych ji začala opravovat, mělo by za následek to, že by si zasekla a nehrála.